Ahoj,
říkají mi burnout a odteď budu tvým společníkem v
práci na několik let, dokud mě neobjevíš . Neboj, začnu přátelsky a ty mou přítomnost vlastně ani nepostřehneš.
A pokud ti bude intuice napovídat, že něco není úplně v pořádku, ego si
najde tisíc a jeden důvod, proč to tak je. Avšak... čas si si svým tempem
poběží dál, a až mi tvá ignorace začne přerůstat přes hlavu, můj plamínek se transformuje
v plamen, který tě bude pálet víc a víc. Už mě konečně vnímáš? Registruješ
mou přítomnost? Vítej! Možná mě nenávidíš, možná mě proklínáš, ale já jsem ve
skutečnosti tvůj přítel, který si ze všeho nejvíc přeje pro tebe jen to
nejlepší. Chci, aby sis uvědomila, kdo jsi ve své nejhlubší podstatě bez všech
příkras a masek. Jaké to je vidět v zrcadle nahou duši? Co ti běží hlavou?
Stydíš se, nebo se usmíváš? Zlobíš se? Cítíš strach, bolest, smutek nebo něco
jiného? Opravdu je vnější svět v souladu s tvým vnitřním světem?
Děláš to, co si skutečně přeješ? Jsi tím, koho vidíš? Dovolím si odpovědět za
tebe – NE! Pamatuj na to, že jsem tvůj přítel a rozhodni se, jestli s tím něco
uděláš, protože pokud ne, proměním tě v popel.
S láskou Tvůj burnout
Ano, nyní bojuji s dnes tolik frekventovaným syndromem
vyhoření. Dlouho jsem o něm nevěděla. On se zpočátku choval natolik nenápadně,
že by mě nenapadlo, co se z nevinného nechtění a netěšení se do práce,
která mě nenaplňuje, ale naopak ubírá energii, jednoho dne stane. Myslela jsem
si a stejně mi předkládalo i okolí, že
je normální chodit do práce, která mě nebaví, hlavně mám pracovat a vydělávat
peníze. Nikdo mi nerozuměl, cítila jsem se prázdná a nepochopená jako bytost z jiné
planety, která se ocitla na Zemi a mluví naprosto jiným jazykem než lidé v okolí.
S přibývajícími léty se příznaky
zhoršovaly a přibývaly, měla jsem úzkosti, špatnou náladu, neustále mě
pronásledovaly myšlenky na práci v negativním světle (jak mě to nebaví a
co všechno mi tam nevyhovuje), byla jsem podrážděná, apatická, skleslá, vůbec
nic mě nebavilo (ani mé koníčky). Často jsem zapomínala a nedokázala se soustředit. Na somatické rovině se objevila nechuť na
jídlo (nebyl to přímo odpor k jídlu,
neměla jsem zkrátka na nic chuť, nutila jsem se jíst), nespavost a únava. Cítila
jsem se v práci jako stroj. Žádná radost ani když se mi něco povedlo.
Dnes už vím, že profese, kterou dělám, není nic pro mě.
Podlehla jsem několikrát lžím, že u jiného zaměstnavatele (na stejné pozici) mi
bude lépe, ale vůbec mi nedocházelo, že příčina mých potíží je v chybně vybrané
profesi. A také ve mně.
Rozhodla jsem se vyhledat odbornou pomoc, přestože mě to
stálo výstup z komfortní zóny, ale není jiná cesta. Buď já porazím burnout, anebo on spálí mě.
Prosím pamatujte, že kdykoli ucítíte, že něco není v pořádku,
neignorujte to. Buďte k sobě ohleduplní, laskaví, mějte se rádi a žijte v souladu
sami se sebou. V tom podle mě tkví kouzlo štěstí. I když se nebudete líbit
druhým, budou vás kritizovat, odsuzovat... Nechte jim to, nejste tady kvůli
nim. Jak se říká – vrána k vráně sedá, čímž chci říct, že se vždy najde mnoho
jiných lidí, kteří vás budou podporovat, respektovat a mít rádi vaše "skutečné já".
A protože jsem pár týdnů doma, má nálada je mnohem lepší.
Snad i pracovní vyhlídky jsou nadějné, i když toho času zatím nejisté...
A proto tvořím...
Můj v pořadí druhý (nedokonalý) lapač. Tedy první vyplétaný.
...
A andělíček pro mou skvělou fyzioterapeutku
Mějte krásný den ♥
